Dějiny pohanské Evropy

Autoři vymezují pohanství především jako polyteistickou tradici, která v přírodě spatřuje teofanii – projevení božství – a jejíž důležitou součástí je také Bohyně, tedy ženský princip. Právě tento rozměr pomáhá vysvětlit i novodobý zájem o pohanství, živený mimo jiné ekologickým myšlením a snahou feminismu znovu otevřít duchovní oblast také ženské zkušenosti.

Své zkoumání autoři začínají u nejstarších písemných zpráv o minojské kultuře na Krétě a mykénské kultuře v Řecku. Přes klasické Řecko, záhadnou kulturu Etrusků a náboženství starověkého Říma pak přecházejí k méně známým božstvům, rituálům a posvátným představám Keltů a Germánů. Významný prostor věnují také dlouho opomíjeným či jen obtížně doložitelným tradicím Piktů, Finů, dalších národů severního okraje Evropy a Slovanů včetně Rusů.

Kniha tak vytváří ucelený a vyvážený obraz původních evropských posvátných tradic, na jejichž existenci se často zapomíná – a které bývají přehlíženy i těmi, kdo duchovní inspiraci hledají spíše ve východních náboženstvích. Závěrečná část se věnuje novopohanství a jeho specifickým směrům, jako jsou neodruidismus, wicca či ásatrú.